Jako troud
Klíma, Ivan: Moje šílené století I. a II.

Jako troud

Vydat ve všech smyslech slova „velké“ memoáry, navíc prosázené úvahami, eseji, málem recenzemi, osobními zvraty v podstatných „kulisách“ zvratů historických a málem filosofickými pasážemi, je odvážné – spisovatelsky i nakladatelsky.

Vydat ve všech smyslech slova „velké“ memoáry, navíc prosázené úvahami, eseji, málem recenzemi, osobními zvraty v podstatných „kulisách“ zvratů historických a málem filozofickými pasážemi, je odvážné – spisovatelsky i nakladatelsky. Přesto se dva díly vzpomínek Ivana Klímy staly téměř čtenářským hitem. Litera, nominace na letošní Cenu Josefa Škvoreckého, druhé místo ankety Kniha roku (2009) Lidových novin. A to bez ohledu na to, že jejich jazyk není právě literární: je velice přesný, náramně popisný, vyčerpávajícím způsobem důkladný. Je to spíše jazyk novináře-reportéra než světového prozaika. Však taky bylo Moje šílené století zařazeno mezi literaturu faktu. Jaká fakta to jsou?

O vůli k osobní i nadosobní analýze té doby, o téměř nemožnou nestrannost, o úpěnlivě poctivý, až odborný odstup, jímž snad lze překračovat limity sebe sama, o ty může na devíti stech stranách vzpomínek střídaných ještě několika dalšími žánry usilovat jedině spisovatel, pro něhož je psaní povoláním.

Není možné nedopustit se při vzpomínkové transkripci jednoho století zjednodušení, nepřiléhavých shrnutí, nepřesností, manipulativních výseků, přeskakování a zamlčování. Klímova snaha je ale tak těžkopádně vážná a poctivě působící, že to lze při tom objemu jakožto drobnost odpustit. Co se čtenářsky promíjí hůře, jsou bloky vyloženě nudné, zdlouhavé, neorganické, mentorsky poučující, banálně filozofující, prstík zdvihající. Otravná je především ustavičná učitelská repetice: to podstatné, a sice že komunismus, fašismus a další diktatury jsou jedné ražby, že jejich zločiny jsou srovnatelné bez ohledu na to, kolik mrtvol vystlalo červený koberec jejich dočasného výsluní, slyšíme tolikrát, až nás to tlačí hledat důvody, proč by to mohla nebýt pravda.

Nakonec ani nezískáme dojem, že to hlavní, oč Klíma usiloval, totiž vysvětlit, ba ospravedlnit, jak se stalo, že se člověk, který prožil dětství v koncentráku a jehož otec seděl v typicky vykonstruovaném procesu, nechal na delší čas oslnit rudou září nad východní Evropou, se mu skutečně podařilo. Ono k tomu prostě došlo, doba to přinesla, naděje a doufání byly nějaký čas silnější než zjevná realita. Jako by na stole lícem navrch neležely opravdu všechny karty, i když plíživé podléhání vlastně nenápadnému nátlaku vylíčil Klíma přesvědčivě. Může se zdát, že Ivanu Klímovi podezřele dlouho trvalo, než se zbavil víry v dobro komunismu. Nám, kteří jsme ale před osudovými rozhodnutími, zda vstoupit, podřídit se, angažovat, nebo se nedat a odsoudit tak rodinu k životu na okraji, nestáli, se to snadno hodnotí. Nám členství či kandidátství nikdo direktivně nenabízel, nám už komunismus nebyl servírován jako jediná spása. Nám jsou takto nabízeny jiné.

Na jednu stranu jsme vděční, že se úkolu zaostřit na ono období zhostil právě Klíma, protože coby pamětník a dokumentarista přináší fakta, příběhy a zkušenosti, které by jinak upadly v zapomnění (jak fungovalo jisté nakladatelství, jak se tehdy dělaly noviny, jaké to bývalo mezi Drdy na Dobříši, jak se zvažuje emigrace, jak lákavé je dostat šanci v Americe, jak se provozně žilo spisovatelům v normalizačním disentu). Od memoárů bychom ale čekali více vášně a citu, emocí, osobního pohnutí. Kde jsou? Obdivujeme, že a jak se jich autor zdržuje při popisu koncentráčnických let, ale postrádáme je na stránkách dedikovaných vztahům, které jsou tu líčeny roboticky, jako by se dály jakémusi Klímovi, nikoli mně, autorovi těchto vzpomínek. Smyslem této nápadné chladnosti je zřejmě neunavovat osobními peripetiemi (nejspíš proto, aby knížka přežila déle než jedno další století). Na stole nám ale koneckonců leží Moje šílené století: proč se z bláznivé nevěry nebo osudového rozhodnutí, zda se vrátit k manželce, práší? Nikdo není pomluven ani vynášen, nic není přímočaře zesměšněno nebo odsouzeno. Správňácká diskrétnost a úporná objektivizace ale ve výsledku způsobují, že hledáme, kde se za nimi skrývá lež.

Druhý díl Klímových vzpomínek bez proluky navazuje na první: otvírá se rokem 1967 a Pražským jarem. Organizace textu do kapitol hraničených historicko-společenskými mezníky zůstává a každou vzpomínkovou pasáž nutně lemuje zobecňující úvaha, esej, který případně svedeného či nedej bože zbloudilého čtenáře okamžitě navede na správnou cestu. Rozumím motivaci oné snahy vybřednout z osobního k šířeji společenskému. Jenže tady má ráz vysokoškolských skript, která je potřeba číst se zvýrazňovačem v ruce a tučné tezovité pasáže okamžitě memorovat pro ústní zkoušku, která bude neodbytně následovat a z níž Klíma vyhazuje. Přistihneme se u zívání, nesoustředěnosti, nedá se to učíst, pojďme si dát přestávku...

Nakonec se tu nic neproblematizuje, nikdo s nikým nepolemizuje (ani třeba mladší Klíma s Klímou starším), vše je učesáno na patečku a pěšinka oddělující levou od pravé je jako podle pravítka. Je to tak neosobní, až je to také neosobité. Hned se nabízí srovnat Klímovy memoáry s románem Na krásné modré Dřevnici Antonína Bajaji, který se vztahuje k částečně stejnému období „dějin“. Oč literárnější, a tedy také zábavnější, prostě lepší je to text! Přesvědčení, že jsme pochopili, co mělo být (také, mimo jiné) jeho obecnějším sdělením, není třeba pedantsky podtrhávat poučkami. Bajajův román není literatura faktu.

Moje šílené století by mohlo být bezmála řemeslným návodem k výrobě učebnicových memoárů na pozadí velkých dějin: tady přidej trošku toho humoru, vraž do toho kousek milostného vzrušení (ale jenom kousek), chvilku nech podusit a potom přimíchej kapku cestopisu… A neustále zhodnocuj. Ten záměr z textu trčí. Je škoda, že se podobná životní dramata neudála někomu jinému, aspoň o trošku šťavnatějšímu.

Klíma, Ivan: Moje šílené století II.. Academia, Praha, 2010, 388 s. ISBN: 978-80-200-1854-0.